Vstupní práce - Karakal (Caracal caracal)
Karakal je kočkovitá šelma a patří do malých koček. Původně byl považován za příbuzného rysa ostrovida, dnes se však předpokládá, že nejbližší druh je africká zlatá kočka a serval. Ve volné přírodě se dožívá 12 let a v zajetí až 18. Původ jména vychází z turečtiny: qhara-qalaq – černé ucho. Žije v jižní a jihozápadní Asii až po Indii, na Arabském poloostrově a na většině území Afriky. Je to velmi přizpůsobivý tvor a přežije v lesích, savanách i křovinatých polopouštích, chybí jen v rovníkovém pásu lesů a nejsušších pouštích.
Vzhled:
Karakal je štíhlá svalnatá kočka. Jeho délka těla 60-90 cm a k tomu délka ocasu 23-31 cm. V kohoutku je vysoký 40-45 cm. Samec váží 13-19 kg a samice okolo 11 kg. Má hustou krátkou srst vínově červenou, šedou nebo pískovou, na bradě, hrdle a břichu má bílé, od očí k nosu úzké černé linie. Nad očima a horními pisky jsou černé skvrny. Úzké vysoké trojúhelníkové uši s dlouhými černými štětičkami na špičkách. Mláďata mají na spodní straně červené skvrnky především v bílých pásech srsti. Široká chodidla s hustými chloupky mezi polštářky napomáhají chůzi po písku a jsou ideální pro tiché a rychlé skoky.
Vlastnosti:
Krom typicky kočičích zvuků vydává také výstražné štěkavé zvuky, kterými vyhrožuje. Aktivní je převážně v noci, ve dne jen vidět v pohybu vzácně. Výborně šplhá, ale přesto se zdržuje převážně na zemi, skáče a je nejrychlejší kočkou své velikosti. Loví živou kořist, přesto občas sežere i mršinu nebo rostlinnou potravu. Tekutiny získává z krve kořisti, která je nepravidelná a díky tomu dokáže vydržet dlouho bez vody.
Teritorium:
Žije v lesích s hustým podrostem, ale při vysokých počtech proniká i nad horní hranici lesa. Dává přednost sušším lesům a savanám s dostatečným množstvím úkrytů. Je to samotářská šelma a vzácně žije v párech. Samice jsou velmi teritoriální, velikost teritoria bývá podle dostupnosti potravy 5-57 km2. Teritorium samce má 19 – 220 km2 a značně se vzájemně překrývají. Své teritorium si značkují močí na větvích a kmenech a výkaly na viditelných místech.
Rozmnožování:
Samice je schopna zabřeznout už v roce života. Říje trvá dva týdny, během kterých láká samice samce pachem své moči. Samice se během říje páří s více samci, kteří spolu mohou bojovat a samici před jinými samci bránit. Mláďata se rodí během celého roku, březost trvá 60-80 dní a ve vrhu bývají nejčastěji 2 nebo 3 mláďata, ale může jich být až 6. Mláďata odchovává nejčastěji v noře dikobraza, jeskyni či křoví, jsou po prvních deset dní slepá, a když otevřou oči, tak je samice stěhuje skoro každý den, aby je ochránila před predátory. Samice je po 10 týdnech odstaví, ale někdy s ní zůstávají až do 1 nebo 2 let, kdy pohlavně dospívají.
Lov:
Loví především v noci. Je mistrem v lovu ptáků. Ve dne dokáže chytit ptáka v letu, a to i několik naráz.
Na kořist útočí krátkým sprintem a následným skokem. Nepronásleduje ji dál než několik metrů. Preferuje volný prostor s dostatečným množstvím úkrytů – keřů a skal. Pokud nemá dostatečný úkryt, přikrčí se a využívá přirozené mimikry své srsti, nehybně číhá.
Kořist:
Loví vše od malých savců po antilopy, plazy, ptáky, ryby a bezobratlé. Občas zabíjí i menší šelmy, jako jsou šakali a lišky. Menší kořist zabíjí kousnutím do krku a větší kousnutím a rozpáráním. Pokud kořist nesní naráz, ukryje ji a vrací se k ní, vzácně ji může vytáhnout i do koruny stromu.
Karakal a člověk:
Karakal je považován za snadno ochočitelného. Ve starém Egyptě a v Indii byl cvičen k lovu.
Je často pronásledován pro zabíjení domácích zvířat, protože rád loví drůbež, kozy, ovce a telata.
K jeho zabíjení se používají železa, odchytové pasti se živou návnadou, otrávené návnady nebo feromonové pasti. Bývá loven za použití dobře vycvičených loveckých smeček psů. Jednou z nových metod odchytu jsou pachové pasti, v nichž je návnadou kozí kůže označená močí odchycených karakalů, chovaných v klecích. Používá se kombinace samčí a samičí moči.
Příběh karakat:
Již po několik let se vytrácím z našeho institutu na cesty a hledám nějaké stopy po své rodině. Má poslední výprava vedla až daleko do Atanského světa, do Afriky. V jedné z vesnic jsme nalezla bývalou studentku Institutu, Li, která mě ubytovala ve své chatce. Nechtělo se mi psát skřítka do školy, ale přece jen jsem zmizela a nikomu nic neřekla. Proto jsem večer, když přestalo být takové vedro, vzala do ruky brk a pergamen, kde jsem napsala, jsou omluvu a poslala s ní svého skřítka na cestu. Netrvalo však dlouho a už jsem ho měla celého vyděšeného zpátky. Prý že na něj zaútočila třímetrová příšera hned za vesnicí. Překvapilo mě to, protože takového stvoření by si zajisté někdo všimnul a žádný slon nebyl v okolí. Šla jsem se tedy s Li a skřítkem v náručí se na to monstrum podívat. Skřítek ukázal na jedno křoví, kde se údajně mělo schovávat. Celkem nás to pobavilo, protože křoví bylo vysoké sotva půl metru. Neriskovali jsme přesto a měli hůlky ve střehu. Nakoukla jsem za to křovíčko, a co jsem tam nenašla. Malinké mládě karakala. Tak tohle vyděšené stvoření má prý tři metry. Obě nás to pobavilo, ale skřítek div neutekl.
Mládě se krčilo a prskalo. Podle jeho velikosti a zbarvení jsem odhadovala, že to je asi měsíční mládě. A měla jsem silné podezření, že je sirotek, protože dnes pastevci zabili samici karakala, když se jim snažila ulovit ovci. Neměla jsem jistotu, ale přesto jsem na mládě seslala uklidňující kouzlo a vzala ho do vesnice. Nebála jsem se, že bych pro něj nesehnala domov, protože se již na Institutu začali stavět kotce pro naše svěřence. Do tohoto okamžiku jsem neměla žádného, ale asi to byl osud, že mi přivál do cesty zrovna toto chundelaté stvoření. Dva týdny jsem zůstala ve vesnici, abych se postarala o kotě, které bylo mimochodem samička a dostalo jméno Lia, podle dívky s kterou jsem jí našla a která se mi o ní postará dokud nebudu mít postavený kotec.
Nadešel čas se vrátit domů a Liu tu zatím ponechat. Již si na mě trošku zvykla a nechtěla se ode mě odtrhnout, ale musela. Nikde jsem se příliš nezdržovala a jela co nejrychleji do Anaretu. Pár údolí před ním však má klisna Temnota potřebovala již delší odpočinek. Ubytovala jsem se v nějakém pochybně vyhlížejícím hostinci, ale jiný zde nebyl. Zatím co Temnota odpočívala ve stáji, já se potulovala po městě. Překvapilo mě, když jsem se dostala k aréně, kde právě probíhal souboj. Nemám ráda souboje, ale nedalo mi to a musela jsem se tam jít podívat. Procházela jsem zapeklitými chodbami, až jsem zabloudila do ubytování šelem. Všichni na mě vrčeli oháněli se drápy až na jedno stvoření. Byl to zase karakal. Ta samice se mi pletivem snažila prostrčit své mládě. Překvapilo mě to a už jsem se pro něj natahovala, když se za mnou ozval jejich chovatel. Odstoupila jsem od klece a naskytla se mi ošklivá podívaná. Chovatel přišel a nakopl samici i s mládětem. V ten okamžik jsem věděla, proč mi ho podávala a rozhodla jsem se ho získat. Jsem mírumilovné stvoření, ale ten chlap neměl IQ ani tykve. Dohadovala jsem se s ním celou noc, ale poté jsem již na něj neměla nervy a vytáhla jsem na něj hůlku. Je zvláštní, že od sebe bydlíme dvě údolí a on netušil, co to je. Když jsem mu zkrotila kouzlem nejlepšího tygra, co tu měl a pohrozila, že to udělám s každým zvířetem pokud mi nedá to mládě, tak se umoudřil a slíbil mi ho. Mláděti byli právě dva měsíce. Neměla jsem ho kam jinam dát a proto jsem ho musela nechat u něj pod podmínkou, že samici s mládětem nechá na pokoji dokud si pro něj nepřijedu. Slovo dodržel, protože přece jen to není od Institutu tak daleko a jezdila jsem si ho kontrolovat. Vlastně jsem zapomněla podotknout, že je to sameček a pojmenovala jsem ho Štístko.
Bližší vztah jsem si vybudovala s Liou, protože u Štístka se objevili již jako u malého kotěte divoké sklony, které má po výcviku své matky k boji. Lia je plašší, ale přitom velice zvědavá a všude srká čumák.