Vstupní práce - Vílí kočka
Vílí kočka
Cat Sidhe nebo také Cat Síth [ket ší] je bájným stvořením Skotské a Irské mytologie. Vypadá jako velká černá kočka s bílou skvrnou na hrudi. Podle legend obývá území obecně známé jako Scottish Highlands (Skotská vysočina).
Patří k národu Fey z Winter Court (víly zimního dvora). Jsou to skvělí stopaři, lovci a strážci. Jako většina bytostí zimního dvora, i tyto kočky jsou plaché a opatrné. Na člověku jim nezáleží a pokud jim zkříží cestu a ohrozí je, bez váhání jej zabijí. Kočky jsou dlouhověké, ne nesmrtelné jako ostatní z národa Fey. Jejich největšími nepřáteli jsou ledoví trolové, kteří je loví a zabíjejí pro jejich vzácné kožešiny.
Vílí kočky mají dvě podoby: První je antropomorfní - silná zavalitá humanoidní bytost s hustou srstí a dlouhými ostrými zuby, drápy a ocasem. Druhá je mohutná horská kočka. Pokud se vílí kočka dotkne železa nebo jej překročí, musí přijmout buď zcela lidskou podobu, anebo kočičí (to se týká například i podkovy pověšené na překladu dveří, což je prostředek, jak zabránit víle ve vstupu do domu). Raději zpravidla volí formu kočky, bez zubů, drápů a srsti si připadají příliš zranitelné. Čím déle setrvají v blízkosti nebo dokonce v kontaktu s železem, tím větší je nebezpečí, že ve své současné podobě zůstanou uvězněny trvale. Pokud však zůstanou v lidské podobě, nemohou se vrátit už nikdy mezi víly!
Politika je nezajímá. Jsou inteligentní, ale nejsou to intrikářky. Jako většina koček žijí daným okamžikem, nemyslí na budoucnost. Protože však žijí ve srovnání s jinými vílami krátce, musejí přivádět na svět mladé. Mohou zabřeznout několikrát za život, vzácně až třikrát. Ve vrhu bývá tři až sedm koťat, více samečků než samiček. Kocouři také přežívají do dospělosti častěji než kočky. Vílí kočky jsou schopné se křížit s jinými plodnými vílami i s lidmi, ale nestává se to. Důvodem je jejich plachost, ale také častá neplodnost kříženců.
Vílí kočka je ve své kočičí podobě vysoká a štíhlá, má velmi dlouhé silné nohy a dlouhý ocas. Má černou srst s nápadným bílým zbarvením na krku a na břiše. Je dost velká a silná, aby dokázala strhnout ovci. Je plachá, vyhýbají se lidem i dalším inteligentním tvorům. Žije samotářsky nebo v párech.
Vílí kočka, již jsem k životu v Anaretské kotlině přesvědčil, je vyděděncem. Jedná se o téměř dospělé kotě, které se chytlo v oblasti Černých skal do železné pasti, políčené na vlka samotáře, který už nějaký čas ohrožoval stádo ovcí a zadávil místním pasáčkům několik psů. Svou mocí železo ochromilo její magii a tak byla v čelistech pasti uvězněna několik dní. Než ji našli místní, byla již polomrtvá žízní. Lovec, najatý na zabití vlka, udivený tím, že malá kočka dokázala v pasti přežít tak dlouho, nechal kotě naživu a staral se o ně. Žilo v jeho domku několik týdnů, než pochopil, že se nejedná o obyčejné zvíře. Poznal to podle panické hrůzy ze železa a také nervozita, již vyvolávalo v ostatních zvířatech, napovídala, že něco není v pořádku.
Mudrc, kterého pozval, aby se na zvíře podíval, je označil za vílu a doporučil kočku pustit na svobodu. Když se však kočka ocitla znovu sama v lesích, nedokázala se proměnit do své lidské podoby - za dobu, po kterou žila v lovcovo domě, obklopena kovem, ztratila svou moc a také mnoho ze své síly. Jen těžko se jí podařilo přežít, protože ostatní z národa víl se od ní odvrátili a tak jí nakonec nezbylo než hledat pomoc jinde.
Já se o ní dozvěděl od obchodníka, jenž se zastavil v Křižánkách. Setkal se se zvláštní bytostí, jež jej zachránila před útokem medvěda. Šlo o kočku velkou jako menší vlk, která byla zvláštní čistě černým zbarvením s bílou skvrnou od krku přes břicho. Měla velmi krátký čumák a v temnotě noci se zdála ještě menší, než byla. Zvíře, které bylo mnohonásobně větší, těšší a silnější před ní v panice uteklo a div se při tom nepřerazilo, aby už bylo pryč. Obchodník se jí zprvu bál, ale když se jen usadila kousek od jeho ohně a tiše jej pozorovala, uklidnil se. Přichystal si večeři a kočka začala loudit. Nabídl jí kus ryby a o chvíli později pochopil, proč byl medvěd tak vyděšený - když by mohla, asi by jej sežrala celého, jak byla hladová. Zhltla vše, co jí nabídl - maso, sýr, pečivo, cokoliv co mohla sníst. Ráno byla pryč. Když stejným místem ale procházel za pár měsíců, kočka se ukázala znovu. Měla na hlavě šrám a byla vyhublá na kost. Znovu ji nakrmil vším, co jí mohl dát a když následující měsíc dorazil do Anaretské kotliny a dozvěděl se, že Animágové zakládají ZOO, ve které se chtějí starat nejen o zvířata v nouzi, ale i o kouzelná stvoření, vyhledal mě a vyprávěl mi o ní. Věděl, že můj klan si horských koček velmi váží.
Vyhledal jsem háj, který mi popsal, a kočku tam skutečně nalezl. Byla v zuboženém stavu. Kočka byla stále ještě nedospělá a neměla odvahu odejít od rodných hor. Když se ale pokusila vrátit, jedna z horských bytostí ji zřejmě ošklivě zřídila, ale natolik milosrdná, aby ji zabila, nebyla. Ošetřil jsem kotě, nakolik jsem dokázal, a po hodinách úsilí se nám povedlo dorozumět se dost, aby mi dokázala říct, co se jí stalo. Souhlasila, že se mnou půjde do Anaretu, pokud já naoplátku slíbím, že se jí pokusím vrátit její magickou moc.
Vílí kočka, která si říká Mirwzie, je stále ještě mládě. Vílí kočky jako koťata nejsou o mnoho rozumnější než běžné kočky a rozum zřejmě získávají až během dospívání spolu se svou magickou mocí, proto se asi také mohla stát tak snadnou kořistí člověka. Protože nevíme, v jakém věku kočky dospívají do své plné magie, můžeme jen doufat, že se jí její moc může časem začít sama vracet. Do té doby bude potřebovat naši ochranu a pomoc.
Mirwzie je jen větší než obyčejná domácí kočka, ale menší než rys a má charakteristické černé zbarvení a stavbu, které jsou jejímu druhu vlastní. Přes pravou tvář a krk se jí táhne bílý pás kratší srsti v místě, kde má jizvu po zranění, které ji málem stálo život. Je stále hodně hubená a pokud ji něco překvapí, je agresivní a útočná. Je to inteligentní stvoření, není možné ji jako nějaké zvíře zavřít v přepravce nebo kotci a čekat, že se jí to bude líbit. Dohoda mezi mnou a kočkou zní, že ji v rámci našich možností budu brát do Divokého hvozdu a postarám se, aby měla vše, co k životu potřebuje. Na oplátku slíbila, že se nepokusí uniknout ze svého výběhu bez důvodu a pokud by jej musela opustit, napadne obyvatele jen, pokud ji budou ohrožovat. Součástí dohody je také, že se jí pokusím navrátit její magickou moc.
Výběh má podobu hektarového pozemku obklopeného 3 metry širokým vodním příkopem s nasypaným metrovým svahem osázeným trním a šípkem. Za příkopem jsou do vzdálenosti 10 metrů odstraněny všechny stromy i keře. Účelem není udržet kočku uvnitř, ale ostatní venku. Většinu pozemku zabírá bukojedlový les s porosty kapradin a ostřice, ve kterých se kočka může snadno skrýt. Nad příkopem je skalka, na které se může slunit.
Kočka je masožravá, ale nepohrdne ani sladkým ovocem. Ráda loví hlodavce a ptáky, ale mezi její kořist patří i zajíci, ještěrky, žáby a dokázala by si poradit i se srnečkem nebo kozou. Krmená bude masem, které ulovíme se Snílkem nebo je získám v kuchyni. Pokud to je možné, chtěl bych ji brát alespoň dvakrát týdně do Divokého hvozdu.
Alespoň ze začátku je nutné držet Mirwzie stranou od studentů. Než si na nás trochu zvykne a zlepší se její schopnost komunikace, byla by příliš nebezpečná. Patří mezi druhy magických zvířat, jež dokáží člověka lehce zabít, pokud se rozčílí, i když to sama zatím asi neví.